Konec tejdne. Zasranej páteček je tady! Už se to chýlí. Nikdo už nereaguje a ty už si pomalu balíš svejch pět švestek. Ale tak jednoduchý to nebude. Scénář zn. klasika.
Kolegovi z tvýho týmu naproti tobě zvoní foun a on nikde. Asi už si myje hrneček, aby mohl konečně vypadnout. (Ty už máš svůj umytej, nejsi včerejší.) Jeho foun otravně zvoní dál. A pak najednou ticho. Jasný, všichni jdeme domů! Alou! Šlus.
…
V tom začne vibrovat nástroj Satanův tobě. Nádech-výdech, co kdo ještě chce v pátek odpo…?! Aha! Jo: vidíš, že ti volá Tamta osoba. Ale ty si jedeš sorry, jsem na odchodu, jú-nou strategii a už to nevezmeš. Vyřešeno.
Šéf nikde, tak pomalinku taky zvedneš kotvičku, že jo…
A další foun se dá do vyhrávání znělky! Tentokrát šéfův stolní. Kde šéf vlastně je…? A zase ticho.
A druhýho kolegy stolňas se rozdrnčí. Jenže ten už dávno zmizel. Jsou tři, on už je na pána přes půl hoďky v tahu. Jel mu vlak. Nebo něco takovýho. A ne, napracováno neměl, ale nejsi jeho šéf… tak drž kušnu a dodělej jeho práci, jak Ti bylo shůry (šéfem) za/dáno.
Když ztichne i ten poslední, tak zase začne zvonit ten první. Bože! Naštěstí se ale už jeho majitel, tvůj kolega, vrací. Koukáš na něj, jak to zvedá… proč?!
„Prosím?“ Chvíli mlčí, poslouchá.
„Pardon, nestíhám. Kdy mi to mělo přijít?“ Zamračí se.
„Před 5 minutama? Tak to pardon, to jsem ještě nevi– „
Druhá strana ho přerušuje a on brunátní v obličeji.
„Je mi líto, ale dneska už to…“ Opět nemá nárok domluvit.
Nevzdává se, navazuje: „… já vás chápu, že to dneska potřebujete, ale tady vidím, že to týden leželo, tak to snad není potřeba opravdu dnes…“ Dobře on!
„Takže hned?“ Vidíš, jak prohrává v živym přenose.
„… dobře, zkusím to s vámi, co nejrychleji projít. Můžeme se sejít, abychom…“ Druhá strana mu skočí do řeči. Po kolikátý?
„Takže vy na to už dneska čas nemáte? Ani 5 minut nemáte… Aha, musíte běžet. A je to potřeba do 30 minut dodělat a poslat (manažerovi) XY…“ To už se směješ a kolega na tebe jen nevěřícně kouká a neslyšně vyslovuje „pí-čo-vi-na“.
Nadechne se a sveřepým hlasem oznamuje: „Omlouvám se, to nestihnu – bude to muset počkat, do pondělí.“ Ticho. „Jo tak vy máte příští týden dovolenou? A kdo je prosím váš zástup? Pošlu mu to hned v pon–… Jo vy ho nemáte? Tak to…“
„… ne, ani kolega už na to dneska nemá čas…“ Kouká na tebe.
„Dobře, rozumím. Musíte běžet. Uděláme to tedy takhle: V průběhu příštího týdne se na to kouknu a někdy vám to pošlu. Jak s tím pak dál, nechám na vás. Je mi líto, dneska to fakt už nestihnu. Taky musím končit, pardon.“
Dobře on, říkáš si. Něco podobnýho se ti stalo minulej tejden… a ty ses kámo nevymezil a zkejsnuls tam.
Kolega to pokládá. Tleskáš mu, jak memečkovej Joker za mřížema v lochu, a uznale říkáš: „Dobře jsi to skoulel, kámo.“
Pohoda. Nebezpečí odvráceno. Balíte. Pět minut a bude víkend!
„Ty kráso ale… leží to tam tejden, má před dovolenou, je na odchodu a urguje celej náš tým?! Jako ne – ani náhodou!“
…
„Co ani náhodou?“ otáže se šéf, který zrovna přibíhá.
„Ale nic,“ kolega na to. „Jen mi volala…“
Šéf nadhodí to příjmení a je to To příjmení. Kouknete se na něj oba nevěřícně, jak to ví. A on na to, že mu To příjmení volalo na mobil, zrovna teď.
„Hele, musím běžet, ale dodělej to prosím tě – je to TOP priorita.“ Kouká na mýho kolegu. „Jo a pošli to pak rovnou XY. Počítá s tím.“ Jen na něj nevěřícně kouká a chce něco říct. „Sorry kluci, musím běžet, jedem na chalupu. Mějte se.“
A než kolega řekne fň, big-boss klape, bere brašnu, bundu a mizí.
Fejspalm a vot-d-fáááák. No to ne! Ale kolega nasadí výraz poražence. Jakože To příjmení? Well-played. A ty musíš taky smeknout, protože někdo tohle hrát umí. A líp než on. Líp než ty. Teda ty nic uznávat nemusíš, už půjdeš. Ale stejně…
Pošlete v pátek odpo urgentní asapy mezi ty dvě půlky!
Prostě NE a s rychlym přáním fajn víkendu zavěsit-zmizet.
#korporát #truestory #jendrobnost #mámevíkend