Lítáš od rána. Nevíš kde ti hlava stojí. Za to 3 hrnky od hnusnýho kafe už ti stojí na stole. Jednou si našel dokonce hrnek pod haldou papírů. Protože jste taky strašně eko a tisknete jen občas.
Dojde ti, že jsi ještě nestihnul svačinu. Sakra. Něco práce za tebou. Zbytečná schůzka naštěstí už taky. Blíží se poledne a dneska je obědovej den.
Jenže jsi v presu, pro jabko ke sváče nestíháš odběhnout a svý sis z domova taky nevzal (nebo teda donat, co si budeme nalhávat). Takže zatneš zuby, dáš status s týmem, proberete, jak těžce nestíháte, a jde se.
…
To štěstí, že jídelnu máš přímo v práci. Nebo ne? Popravdě? Šel bys ven. Každej soudnej člověk by šel. Mít čas. A prachy.
…
Super! Fronta už u točka-dveří. Lidi se předbíhaj, strkaj, zapomínaj, že dávno nejsou ve školce ani džungli. Vytrpíš to, projdeš a už nahlížíš do výkladu, kde jsou vyskládaný jídla. Osychaj. A porce? Ty velikosti taky nesedí. OK, dáš si… paralýza. Vybrat nejmenší zlo prostě dá zabrat.
Prodereš se další frontou k tácům, bereš jeden. Své kolegy při tom ztrácíš z dohledu… a plynule se řadíš do další fronty. Tentokrát na jídlo. V té chvíli už nevíš, co sis vybral, jdeš slepě za číslem, které vidíš nad přepážkou. Dneska čekáš málo, ani ne deset minut.
A je to tu. Poslední večeře pá- … fronta – ještě musíš tu božskou manu zacálovat. A nezapomeň na vodu! Na zapíjení. Nebo radši tu s jahůdkou? Zadara celé 2 deci! Nabídka roku. No, kdo to má? (Nebo lepší otázka: Kdo to chce?!)
Jídlo stydne, ta kočka v upnutejch šatičkách, kterou si předtím svlíkal očima ve frontě, tě teď šťouchá svým tácem do zad a ty se potíš, protože tu je klasicky jak v pekle. Cítíš čůrek, co cestuje po tvý páteři. Vsakuje se do košile. Určitě to ta holka za tebou vidí. Mrcha.
Zaplatíš. Tentokrát se i usměješ na ten kyselej ksicht tam. A dokonce taky ta platba projde, nemusíš ani lovit keš. Jídlo zatím nabeton vystydlo, ale to tě dávno nerozhází, zvyk je železná košile. Full Metal Jacket, rozumíš.
Stoly narvaný po okraj, skoro přetékaj. Strávníci se tísní na židličkách s plastovym sedákem, na kterym se jim vždycky opotí prdele. Tobě taky. Jo a těch židlí je u každýho stolu víc, než by se na šlušnej podnik slušelo.
…
Ten hluk! Krása. Neslyšíš ani svý myšlenky. Ani jednu. O tom meditace přece je, nebo ne? Vylejt všechno z palice.
Konečně nacházíš v tom úlu svý kolegy, jedno místo ti brání. Když se k nim blížíš, oni už musí odrážet otrapu v sáčku, co by si rád sednul. Ale ne – ne – ne kámo! To neni tvý místo.
Usedáš, zpocenej jak po posilce (do který nestíháš chodit – ve vymýšlení výmluv proč, seš dávno mistr). Sotva slyšíš, co do tebe valí kolega, co sedí hned vedle tebe.
Takovej klídek tu je. Dáváš se do jídla a těšíš se do svý letištní haly hore, abys už měl tohle za sebou. Hore totiž dejchá míň lidí. Prakticky co do počtu jen tlupa 150 opic. Tady to je ale… prostě o život. Lidí jak v bitvě o… žádná tě teď kromě tý u Thermopyl v tom hluku samozřejmě nenapadá.
Takže dobrou chuť, pokud právě obědváte. A meditaci zdar!
Nos si aspoň občas krabky, pokud si je máš kde ohřát.
Radí hojné procento psychiatrů a výživových šarlatánů.
#korporát #truestory #dnesjem #jístsemusí #bohužel